Každý, kdo uvádí na trh
výrobky, musí splnit řadu povinností, stejně jako ti, kdo zboží prodávají
spotřebitelům. Spotřebitelé rádi nakupují, hlavně po internetu, ale nejsou si
vždy jisti, na co mají právo a na co už ne.
Spolu s rozvojem internetového
obchodování nastalo i masové obcházení některých těchto povinností, což si
někteří spotřebitelé asi neuvědomují nebo uvědomit nechtějí a objednávají, aniž
by to zvážili. Jedná se třeba o prodej zboží formou zprostředkování obchodu
nákupem rovnou ze zahraničí na přímou adresu spotřebitele. Prodávající je
subjekt ze zahraničí, kupující spotřebitel a ten, co zprostředkovává, ze hry
vlastně vypadne.
Lákavá cena, lákavá nabídka
sortimentu zboží, které se běžně na trhu nevidí nebo se dá zvenku sehnat mnohem
levněji, má však i svoje stinné stránky. Pokud je všechno v pořádku, asi
není co řešit, horší je to v situaci, kdy nastane nějaký problém. A ty
mohou nastat v několika případech.
Prvním je vrácení zboží,
které se spotřebiteli nelíbí, protože si touto formou nemůže všechno dobře
prohlédnout a vyzkoušet. Nákup od běžného webového obchodu by měl být celkem
bez rizik a riziko by nemělo být ani při nákupu v některém obchodě v EU.
Vrácení zboží do zemí třetího světa už může být problém. Obdobný případ je i s
reklamací.
Jakýkoli nákup podobného
typu má ale i další rizika, protože s největší pravděpodobností
spotřebitel neobdrží veškeré informace (a pokud ano, nemusí jim rozumět), tak
si nemůže ověřit, jestli výrobek splňuje veškerá kritéria bezpečnosti nebo
technické parametry. Rizikovým nákupem mohou být například hračky, elektrospotřebiče
nebo některé jiné výrobky, které pro uvedení na trh musí splňovat technické požadavky
a proto se náklady na ověření či bezpečnostní atesty musí promítnout i do ceny.
Přímý nákup je pro prodejce takovým
malým trikem, jak se dají různé povinnosti obejít, ale odpovědnost na sebe bere
spotřebitel. Ten pro pár kaček někdy hodně riskuje.