Ochrana práv spotřebitelů zahrnuje celou řadu oblastí, které s ní, zdánlivě, ani nesouvisí. Základní práva spotřebitelů nejsou upravena pouze občanským zákoníkem a zákonem o ochraně spotřebitele, jsou upravena celou řadou předpisů. V nich se těžko orientují odborníci, natož běžný spotřebitel.
Požadavky na každý výrobek při jeho uvedení na trh musí zajistit základní podmínky, které upravují především bezpečnost, ochranu životního prostředí a v neposlední řadě i ekonomické zájmy občana i státu. Pominu-li fiskální zájmy státu, které každého občana spíš naštvou (mám na mysli zejména výrobky zatížené daní jako cigarety a alkohol, u nichž se dá ochrana snad zdůvodnit ohrožením na zdraví a možnou závislostí), zbývají oprávněné zájmy na bezpečnost, ochranu životního prostředí a ekonomické zájmy spotřebitele.
V povědomí veřejnosti je asi nejvíc rozšířená právě oblast ochrany ekonomických zájmů, která, z pochopitelných důvodů, zajímá i média. Ohrozí-li kdokoli soukromý majetek druhého, snaží-li se šidit, je to samozřejmě špatně, ale je to přesně to, co si může každý sám dobře ohlídat. Žádný dozorový orgán nemůže zabránit spotřebiteli v podpisu nevýhodné smlouvy, nemůže mu nařídit, aby si převážil svůj nákup nebo přepočítal ceny. Toto je spíš povinností občana, který by si měl sám tato práva chránit a zasáhnout ihned, jakmile zjistí pokus o podobné jednání. Podáním stížnosti k příslušné instituci již ničemu nezabrání, poukáže spíš na vlastní slabost. Prošetření takového podání působí zpravidla pouze preventivně, jelikož se v mnoha případech opakování předchozího stavu následně neprokáže a v konečném důsledku se spotřebitel ošidí o další prostředky. A to nejen sebe, ale i ostatní, protože každá kontrola se platí z daní nás všech. Nechci zde odsuzovat podávání podnětů, naopak, avšak jejich význam v této oblasti je obecně přeceňován a vede k nehospodárnosti.
Daleko vážnější je stav, kdy dojde k ohrožení zdraví nebo dokonce k úmrtí v důsledku nesplnění podmínek pro bezpečnost nebo technických požadavků na výrobky. Každý dozor je financován ze státního rozpočtu a kvalita či splnění bezpečnostních požadavků se musí ověřit rozborem vzorku a následným vyhodnocením stavu. To je již nákladná záležitost, kterou musí z velké části financovat stát, protože má ze zákona povinnost všechny vzorky, které požadavky splní, uhradit. A to je riziko, které ohrožuje spotřebitele víc, než podání menšího množství lihoviny nebo omyl při účtování. Na evropské trhy se totiž dostává zboží, jehož výroba se dávno přesunula mimo Evropu. To v praxi znamená i omezení dozorových institucí, které musí o to důsledněji prověřovat a nemají dostatečné možnosti zejména právě z důvodů ekonomických. Ačkoli se systém mezinárodní spolupráce dozorových institucí stále vyvíjí a zdokonaluje, trh je minimálně o 3 kroky napřed a jsem přesvědčená, že to tak i zůstane.
Nejsem sice nakloněná přílišné regulaci trhu, souhlasím s tím, aby se trh ochránil sám. Mé dlouholeté praktické zkušenosti však ukazují, že to není reálné. Podle mého názoru musí být nastaven dobrý mechanismus, který pomůže k ochraně, nikoli jen prováděním plošných kontrol bez výsledku, ale důsledným vyhodnocováním všech poznatků, zaměřováním na problémové oblasti včetně kontroly jakosti a ověření technických požadavků na výrobky, nikoli pouze „papírová kontrola“, jak se zpravidla provádí. Takový systém považuji za plýtvání prostředků ze státního rozpočtu. Důsledná kontrola rizikového sortimentu je daleko efektivnější řešení, protože veškeré prostředky vynaložené na výrobky bez vady se mohou zase vrátit do rozpočtu ve formě pokuty uložené právě těm, kdo uvedou na trh nebezpečné výrobky.
převzato z http://www.alicebaresova.blog.idnes.cz/
